Vyhledávání

Redakce

Chcete zasílat novinky? Napište mi:
Radka Žáková (cykloRADKA) - editor.

Partneři

plzenskonakole.cz

Informační portál pro ty, co chtějí objevovat Plzeň a její okolí ze sedla svého kola. Tipy na cyklovýlety, užitečné rady a aktuální informace o komunikacích pro cyklisty

Karel Babka o závodě 1000 Miles Adventure 2013

30. června 2013 se Karel Babka postavil na start extrémního závodu 1000 miles Adventure trans Czecho-Slovakia pořádaného Janem Kopkou

Když se extrémní biker Jan Kopka vrátil z úspěšného absolvování nejextrémnějšího cyklozávodu na kole napříč Aljaškou a o své cestě vyprávěl, mnohý český biker zatoužil něco takového okusit. Aljaška je pro mnohé finančně nedostupná, ale zažít něco podobného v českých podmínkách, to je lákavá výzva. Jan Kopka tedy uspořádal závod 1000 Miles Adventure 2013 - Trans Czecho-Slovakia. Třetího ročníku se účastnil i rodák z Hrádku u Rokycan Karel Babka. O svých zážitcích i o závodu jako takovém vyprávěl asi padesátce posluchačů ve Stupně. A bylo to opravdu zajímavé...

Autor: cykloRADKA (text&foto), Karel BABKA (foto) Aktualizace: 12.01.2014
Vstoupit do diskuse (1)

Absolvovat extrémní závod na kole je jistě nezapomenutelný zážitek, dojet až do cíle pak velké osobní vítězství. Na území bývalého Československa ale zdaleka není taková pustina jako v místech, kudy projížděl Jan Kopka při závodě Iditarod Trail Invitational 2007 napříč Aljaškou, proto se trasa předepsaná všem závodníkům právě místům s civilizací záměrně vyhýbala. Podle pravidel Kopkova závodu měl účastník dojet z výchozího místa ve slovenské Nové Sedlici po dané trase se třemi kontrolními stanovišti (Check Pointy CP1, CP2 a CP3) celkem 1760km, tedy 1000 mil. Přesněji - absolvovat trasu vlastní silou (kolo, běh, chůze, koloběžka...) a bez předem domluvené pomoci. Většina trasy se běžným cestám a hlavně pak silnicím vyhýbala, vedla hlavně horským terénem po často mizerných cestách či jenom pěšinách, takových přirozených singltrailech, které hlavně bikeři milují. Pokud ale musíte ujet denně průměrně 100-150 km s velkým převýšením po cestách a necestách s výbavou na nouzové nocování za jakéhokoli počasí a ještě přitom s kolem občas brodit, už to taková legrace a poježděníčko není. Pro každého závodníka je takový závod ale velká výzva. To, zda do cíle na druhé straně naší bývalé federální republiky dojedete, pak je souhrou okolností, které z většiny, ale ne vždy, můžete ovlivnit.

Milý Honzo, myslím, že z názvu Bike Adventure můžeš to bike vyškrtnout! Nějak si nepamatuju, že bych se na něm dnes svez. Tlačím nahoru, nesu dolu, tlačím nahoru, vedu dolu, tlačím nahoru, kloužu po zadku dolu, kolo těsně za mnou... Milan Jansta, č. 40

Natrénovat fyzičku, pořádně připravit na cestu kolo, doladit správně výbavu, kde nebude nic zbytečného, ale přesto nebude nic chybět, to není lehké, ale dá se to. Jaké počasí vás potká na hřebenech hor, kterými většina trasy vede, kde si zrovna ustelete, nebo, kde budete mít defekt, to už jsou neznámé, se kterými je nutné operovat přímo na trati. A jak si s nimi kdo poradí, to je faktor, který mnohdy rozhodne o tom, zda do cíle dojedete nebo nikoli a v jakém čase. Na trať se vydává vždy jen stovka účastníků, do cíle se jich ale dostane jen část. V prvním ročníku 1000 Miles Adventure v roce 2011 jich dojelo jen 34, v roce 2012 pak 28 a v roce 2013 nejvíc - celkem 68 (klasifikovaných).

Zatímco Jan Kopka při svém závodě na Aljašce musel podepsat, že když se ztratí, nikdo ho nebude hledat, při 1000 Miles Adventure se musí závodníci hlásit SMSkou s polohou každý večer. I při česko-slovenském závodě ale platí, že je to závod bez podpory, využít můžete tedy jen to, co si vezete s sebou a co seženete po cestě. „Většinou jsem se snažil mít teplý oběd a při něm požádat o dva obložené chleby jako svačinu s sebou. Jeden jsem si dal k večeři, ten druhý ráno ke snídani," popisoval závod Karel Babka. Každý závodník měl GPSku s linií, kterou má celých 1760 kilometrů projet. Když někdo neměl GPS mapu Slovenska nebo Polska (jelo se po hraničních horách), jel jen podle čáry, aniž by tušil, kde přesně vlastně je. Místo mapy měl na GPS jen bílé pozadí. Směr závodní trasy se pravidelně střídá: 1. ročník v roce 2011 se jel ze Slovenska do Čech. 2. ročník z Čech na Slovensko a ten poslední zase ze Slovenska do Čech. Tedy přesněji z jedné z nejvýchodnějších obcí Slovenska s názvem Nová Sedlica do Skalné u Chebu. O náročnosti závodu vypovídají i čísla sumarizující výkony závodníků. Karel Babka denně nastoupal 2183 až 4014 výškových metrů na 114 - 160

Věděl trasér, že budeme mít kola? Zdeněk Zahrádka, č. 92

kilometrech s průměrnou cestovní rychlostí od 7,8 do 11 km/h. Právě průměrná rychlost spolu s nastoupanými metry asi nejlépe vystihuje náročnost závodu. Odpočinek byl velmi důležitý a tak mnohý závodník získal či naopak ztratil právě na tom, kde si zrovna ustlal. Karel Babka využíval hlavně autobusové zastávky, „Jednou jsem dokonce přespal na zastávce s gaučem," říká teď s úsměvem. „Třikrát jsem spal v pensionu a jednou na seníku," dodává. „Nejde to předem moc plánovat. Každý má potřebu odpočívat jindy, ty potřeby jsou individuální," popisuje nocování Karel Babka.

Závodníci se na trati potkávají. Protože 1000 Miles Adventure je závod individuální, startovní pole se brzy roztrhá. „Vlčáci jeli dopředu, konec byl hodně roztrhaný. Po celou dobu závodu jsem se ale nesetkal s negativní zkušeností," uvádí Karel Babka. Na trati ho podpořil kamarád Karel Černý, který tou dobou dovolenkoval na Slovensku, v Krušných horách ho pak doprovodil bratr na Cínovec.

Kolikrát mi napadlo, že 1000 mil je nejvyšší stádium masochismu. Myslel jsem si, že určitě už nikdy nepojedu, že to utrpení za to nestojí. Po trase jsem potkal kluky, co jeli podruhé nebo potřetí a nechápal jsem proč. Teď jsem se vrátil do reality, ale ty zážitky jsou tak silný, že se mě začíná stýskat. Určitě se na míle zase vrátím. Je to holt srdcovka. Antonín Koucký, č. 29

Oázou s možností přenocování byly pro závodníky kontrolní body, označené CP z anglického Check Point. První kontrola v CP1 byla po 400 kilometrech u Trenčína. Voda, pivo Bernard od sponzora a stan pro možné přespání. Do prvního kontrolního bodu dorazil jako dvacátý šestý, do druhého po moravské části závodu, kdy ho sužovaly střevní potíže, až třicátý šestý a do posledního jako dvacátý sedmý. Největší euforii ale prožíval asi pět kilometrů před cílem. Dojezd do cíle byl přitom docela náročný: „Poslední noc byla velice chladná, tak jsem na sebe navléknul, co jsem měl," vzpomíná. „Měl jsem poslední housku, a stavil jsem se jen u studánky a do cíle dojel na totální hlaďák," říká teď už s úsměvem. „Ještě asi 35 kilometrů před cílem jsem měl možnost dojet si do krámu něco koupit. Jak já bych si tak dal sladkou buchtičku," vzpomíná, „ale předjel mne závodník, tak jsem krám vynechal. Do cíle jsem přijel asi půl hodinu po poledni jako sedmnáctý účastník a druhý v pořadí v kategorii mužů nad 40 let. Přijel jsem ale po špatném břehu potoka, takže posledních pár metrů do cíle jsem ještě musel brodit," vzpomíná na svůj životní zážitek Karel Babka.

Závod absolvoval i jeho kamarád Martin Vít, rodák ze Šťáhlav, který dojel podle výsledkové listiny celkově čtvrtý až pátý. Martin Vít byl ve Stupně také, je finisher (z angličtiny, je to závodník, který dojel až do cíle, tedy až do finiše) i ročníku 2012 a bude startovat i v tom letošním. Karel Babka by se letos rád zúčastnil obdobně bláznivého závodu nazvaného Loudání českou krajinou. Má ale pořadové číslo třetího náhradníka, tak doufá, že se na trať přece jen dostane. Zda se mu to podaří, o tom se budeme moci přesvědčit až během cyklistické sezony. On teď se svojí partnerkou Janou Konopovou, která s ním tento večer připravovala, ale pilně trénuje. Jana je ze Stupna, kde má místní cyklistický oddíl doslova líheň úspěšných cyklistů. V publiku tak nechyběli mladí a s nimi starší, místní i přespolní. O tom, jak se se závodem 1000 Miles Adventure vypořádali ostatní účastníci, se můžete dočíst na stránkách závodu a v několika SMS zprávách, kterými jsem doplnila tento článek. Humorný až ironický přístup účastníků o závodě i o nich samotných hodně vypoví. Ostatně zaplatit si tuhle „úžasnou cyklodovolenou"

Jsem již pouze tupé nemyslící hovado ovládané krabičkou na řídítkách. Martin Vít, č. 51

asi opravdu není normální. Nebo snad ano? Takový závod je především výzva, se kterou se každý musí poprat sám. Vždy ale velice diskutabilní. Také proto zapínám k tomuto článku diskusi...